Rád bych svět o něco nedokonalejší.

Někdy bych si přál, aby se všechno nesnažilo být tak dokonalé. Vždyť právě v nedokonalosti je lidskost. Se všemi technickými vymoženostmi se svět stal dokonalejším – možná až příliš.

Myslím, že to cítí mnoho z nás. Svět se řítí do přehnané dokonalosti, kde se snažíme všechno usnadnit, urychlit, optimalizovat. Na všechno máme stroje, algoritmy, a teď jsme k tomu přidali ještě umělou inteligenci. Ale neměli bychom jít spíš opačným směrem?

Paradoxně tahle absolutní technizace nevede k řádu, ale k chaosu. Moderní doba se mění tak rychle, že nic není ustálené. Co platilo včera, dnes už neplatí. Všechno se rodí a zaniká tak rychle, že si to ani nestačíme uvědomit. A s tím přichází napětí, nejistota, pocit, že se nemáme čeho chytit.

Ano, svět je možná dokonalejší než kdy dřív, ale tahle dokonalost nás odcizuje. Ztrácíme prostor pro pomalost, pro emoce, pro krásu v obyčejných věcech. Napětí mezi efektivitou a lidskou přirozeností roste. Možná bychom se měli zastavit, nechat vývoje Ai a věci si udělat těžší, aby nás věci opět bavily. Znovu objevit krásu v tom, co je přirozené, křehké a pomalé.